Jak to celé bylo ….

„Do cíle zbývá: 625 km“. zobrazí se na hodinkách, když se chystáme na startu. V tu chvíli nám to dochází, teď nás čeká minimálně den a půl na kole a bůh ví, co vše budeme muset řešit. Vzdálenost působí trochu až abstraktně. No není cesty zpět, jednou jsme se rozhodli, vše připravili, vyjíždíme.

Už při plánování jsme měli jasno: musíme jet na lehko. Nechceme tahat všechno s sebou a zároveň tak trochu nevíme, co nás čeká, na co se připravit. Proto pojedeme s podporou, kterou nám zajišťuje Martinova Pája se svou mamkou. Určujeme si 11 míst po trase (po cca 50 km), kde se vždy potkáme a budeme moct doplnit zásoby, převléct se a podobně.

Při studování trasy vidíme, že největší převýšení nás čeká v úvodním úseku na česko-německé hranice. Snažíme se tak nepřepálit tempo a šetřit síly, cesta ubíhá a za necelé 2,5h jsme tam. Bez problému se potkáváme se zbytkem výpravy, holky mají za sebou první navigační test. Zjišťujeme, že kombinace trackingu (moc děkujeme Paloncovi za poskytnutí) a připravených map funguje dobře. Rychle dáme tyčinku, doplníme vodu a vyrážíme na další skoro 60km úsek. Po přejezdu hranic se s Martinem oba shodujeme, že charakter trasy je trochu jiný, než jsme čekali, trasa není vůbec nudná, proplétá se městečky, následují pasáže podél řeky. Celkově si libujeme v kvalitě a značení cyklostezky. Bohužel deštivá předpověď se naplňuje a sem tam sprchne, zatím to není ale nic hrozného. Druhá občerstvovačka znamená pokoření první stovky kilometrů a na nás čeká připravená hostina – polévka, řízečky, perník a spousta dalšího. Ani se nechce odjíždět, ale do cíle ještě daleko, a tak je lepší se příliš nezdržovat. V třetím úseku nás zastihnou kroupy, tak se na chvíli ukrýváme pod stromem, štelujeme moje sedlo a zase pokračujeme. Protože jsme gramaři (blbci), tak blatníky nemáme a jsme celkem rychle od všude stříkající vody mokrý. Rychle se znovu setkáváme s doprovodným vozidlem a už si sdělujeme dojmy. Zatímco my jsme bojovali s přírodními vlivy, holky v cestě rozhodila neplánovaná objížďka kvůli nějaké policejní razii. Dáme rychlé kafe, převlékneme se do suchého a vyrážíme dál pokořit dvoustovku. Cesta se z lesů pomalu mění v to, co jsme očekávali – cyklostezku vedoucí podél řeky na protipovodňovém valu. Přestože máme za sebou pár gravel úseků, kamení,… Martin píchne asi o jediný kamínek, který se na asfaltové cyklostezce nachází. Jako správný kamarád mu nejdřív vysvětlím přednosti bezdušového systému (v duchu se modlím, aby mě to hned nevytrestalo a nepíchl jsem taky) a pak mu pomůžu s výměnou duše. Protože už máme jenom jednu náhradní duši a ta je samozřejmě v autě, tak si dál dáváme pozor. Překonanou dvoustovku oslavujeme tejpováním kolen a návštěvou toitoiky :). Bereme světla, nahazujeme večerní garderóbu – Martin není troškař a vypadá, jak kdyby dál pokračoval na lyžích, ale jak říká náš kolega: z tepla ještě nikdo nenastydl. Nebudeme lhát, s tmou nám cesta začíná splývat, soustředíme se, abychom se drželi trasy a na poslední chvíli si všímáme, že míjíme důležité místo na trase – soutok Nisy s Odrou. Teda alespoň cedule a mapa to říká, my z toho moc nevidíme. Před checkpointem na 250. kilometru nás ještě zaskočí zátaras s cedulí o výskytu afrického moru prasat. Chvíli váháme, pak pokračujeme, nic na nás neútočí, tak se dostáváme v pořádku na kýženou pauzu. Pája nám hned vypráví, že se zasekl tracking a lidi píšou co se děje. To nás překvapuje, ale samozřejmě také těší a motivuje. Nečekali jsme, že nás budou lidi takto sledovat. Nadcházející úsek je předzvěst toho, co začne více a více ovlivňovat naši náladu a celkový projekt. Kolena mě začínají bolet víc a víc, až to pomalu přechází únosnou mez. Snažíme se k problému přistupovat konstruktivně a zkoušíme vše, co nás napadá. Výsledkem je změna posedu, na 300. kilometru to doplňujeme výměnou pedálů – spd jdou dolu, dáváme platformy a bereme běžecké boty, aby se dala pozice šlapání měnit dle potřeby. Snažím se to nedat najevo, ale pohlcuje mě zoufalost, po pár minutovém sezení nemohu nohy absolutně rozjet, cítím se, jak kdyby mi někdo do chrupavek nasypal písek. Do cíle zbývá 320km. 320 KILOMETRŮ!! To v tomhle stavu nepřipadá v úvahu. Bohužel, toto už není o „silné hlavě“, o vůli, tohle není prostě reálné. Nějak se stále nemohu srovnat s tím, že přichází mé první DNF, první nedokončená výzva/závod. Nedá se nic dělat, sděluji své obavy Martinovi, řešíme další možnosti. Domlouváme se, že se pokusím dojet do rána, aby nemusel jet v noci sám, já to ráno zabalím a dál bude pokračovat sám. Byla by škoda celý projekt vzdát, když je na tom dobře. Přestože jsem to vždy odsuzoval a nejsem na to zrovna pyšnej, tak si beru brufen a pomalu pokračujeme dál. Časem se to pomalu rozjíždí, kombinace prášku a změny posedu zabírá a kilometry pomalu ubíhají. Samozřejmě nic netrvá věčně, dlouho se ze zlepšení neradujeme a je tu další krize – chce se mi spát, usínám za jízdy. Pozorný čtenář si všimne, že zase já.. náhoda? Nemyslím si. Oproti Martinovi nemám skoro nic naježděno a začíná se to na plné čáře projevovat. Protože jsem se připravoval alespoň teoreticky, hodlám vyzkoušet „vyčtený“ powernap – 15 min spánek. Ulehám vedle kola na silnici a protože jsem dobrý spáč, tak brzy usínám. Martin se v mezičase chystá na své sólo pokračovaní, stahuje offline mapy a nabírá motivaci čtením podpůrných komentářů. Adele začne do ticha se svým: „Hello, it’s me“. No jo, 15 min je pryč, s tím i hlavní krize. Pecka, funguje mi to. Mám pocit, že chytám druhý dech (no dobře už tak desátý) a blížíme se k dalšímu nočnímu checkpointu. Tam se rozhodneme, že dáme ještě 45 min spánek. S obrovským překvapením se kolena dají obstojně rozjet a tak vyrážíme dál spolu. Domlouváme se, že prostě, dokud to půjde, tak pojedeme společně. Máme před sebou pravděpodobně nejnudnější úsek celé trasy, dal by se popsat takto: milion kilometrů rovně proti větru podél řeky, zatáčka doleva a to stejné ještě jednou. Odměnou nám je příjezd do městečka Swedt, kde už na nás čeká kafe, bagetka, kobliha, svítí sluníčko, prostě idylka. Odkládáme teplé oblečení, bereme sluneční brýle a jede se dál. 400 kilometrů za námi, to už je pěknej výkon! Sluníčko nás nabíjí a nás čeká poslední část podél Odry, než odbočíme směrem na Tantow a dál k moři. Opuštění řeky s sebou nese nemilou změnu, terén se začíná mírně vlnit, což s ohledem na náš (můj) stav značně mění vynaložené úsilí. Martin v Tantow při polévce zahlásí, že do cíle to máme už jen 170km. Euforii trochu zkazí poznámkou, že je to teda jako z Tanvaldu do Berouna. No vyrážíme tedy na cestu do Berouna. S ohledem na to, co už máme v nohou, následujících 50 km často mírně do kopce působí jako přejezd Alp. Jízda ve stoje bere svou daň a sedací partie zažívají krušné chvíle. Náhle nás zrazuje technika, do hodinek jsem si omylem nenahrál kompletní mapové podklady, a my k navigování musíme využít telefon. Martin tedy přebírá zodpovědnost s navigací, neboť já mám dost problémů sám se sebou. Čas nás tlačí, uvědomujeme si, že výsledný čas se bude pohybovat přes mnou odhadovaných 35h, ale 100km před cílem se to už vzdát nedá. Zároveň s blížícím se cílem se množí podpůrné komentáře a my cítíme zodpovědnost ke všem, kteří naši cestu sledují a jedeme dál. Já zažívám noční déjà vu, kolena se vrací do nočního stavu, kopečky v posledních částech už byly příliš. Opět s tím kilometry bojuji, než se rozhodnu podruhé sáhnout po práškovém odložení problému na později. Martin mezitím shání lano, že mě do cíle dotáhne. To si dělá srandu ne? Že bych se po 500 kilometrech nechal do cíle odtáhnout? Tak to nepřipadá v úvahu, to raději nasednu do auta a počkám na něj v cíli. Kombinace prášku a hrdosti pomáhá v překonání bolesti a pokračujeme! Martinovi v mezičase padá bunda z kapsy u dresu a namotá se mu do kola. Naštěstí to odnáší pouze bunda, nicméně se zasekává mezi brzdové destičky a tak musí kolo dolu. No jestli si chtěl koupit novou, bylo by jednodušší ji prostě ztratit. Vzduch už voní tak přímořsky a žene nás to kupředu. Poslední setkání se supportem proběhne v Anklamu, tam na nás čeká posilnění z Mekáče, kafe, sladkosti, taková malá oslava (předčasná!). Tmou vyrážíme na posledních 45 kilometrů, za 2 hoďky jsme v cíli, chvíli nás drží euforie. Ta by pravděpodobně nenastala, kdybychom si lépe nastudovali trasu. Poslední kilometry opravdu nejsou jednoduché, dost se to vlní a já už mám dost. Kolena stávkují, zadek už taky má pocit, že to stačilo, chce se mi spát a jeden kilometr trvá věčně. Martin se mě všemožně snaží vyhecovat a motivovat, ale já jsem beznadějně odevzdanej a zdařile mu všechny pokusy mařím. Z dvou hodin se stávají hodiny čtyři. Před cílem tomu korunu dává 2km stoupání, ale už je tu závěrečný sjezd a v celkovém čase 39h59min dojíždíme k Baltskému moři. Na pláži se setkáváme s holkama a aniž bychom si museli něco říkat, všichni to víme… Je to neuvěřitelné, ale zvládli jsme to: jsme v cíli. S Martinem si potřeseme rukou a oba se ponoříme do svých myšlenek. Mrzí mě, že jsem nebyl připraven, jak by to chtělo a tím to Martinovi nejednou zkomplikoval a všem celé zdržel. Moc si vážím toho, že mi to nikdo nedal najevo a pořád se se mnou počítalo, i když já sám pochyboval. Doléhá na mě pocit toho, co se podařilo, tolikrát jsem se dostal z krize, dvakrát jsem se smiřoval s předčasným ukončením a najednou jsme všichni tu – na pláži v německém Ahlbecku, kam jsme dojeli za necelých 40 hodin. Hodinky se zastavují na 615 kilometrech. Určitě můžu mluvit i za Martina, když řeknu, že máme oba zážitky, na které budeme dlouho vzpomínat a oba se poznali v jiném světle. Přeci jen, nalézt na podobné plány parťáka, to není jen tak.

Ještě jednou bych chtěl poděkovat všem, kteří naši cestu sledovali. Vůbec jsme to nečekali a moc nás těšilo, že mnozí se rozhodli přispět nadaci Na kole dětem, kterou jsme se snažili celou cestu podporovat. Velké poděkování patří mé ženě Páje, že tyhle moje nápady toleruje.

A co bude dál? Na plánování je příliš brzo, vše je zatím moc čerstvé. Jistě vím, že v červnu 2023 se zúčastním alespoň některých etap z Cyklotour Na kole dětem. Když tam budu já – běžec, můžeš tam být taky!

Honza Drbohav

PS: během cesty se podařilo vybrat krááásných 10.250,-  Kč  pro nadaci. Moc klukům a všem dárcům děkujeme. 

středa 21.9.2022

Je to tam! Borci jsou v cíli!
623km za 39hodin čas dojezdu 23:59.
Vidět kluky blížit se posledních pár set metrů k moři byl doslova emotivní zážitek. Čím víc se blížil cíl, tím víc docházeli síly, ale vůle ta se držela do posledního centimetru. Hoši odvedli výkon hoden obdivu a celou tuto akci považuji za úspěšnou. Když vše končí větou: ,,Tak co vymyslíme příště?“, víte že to celé stálo za to!

Děkuji moc všem za podporu!

PS: Co nevidět vyjde report přímo od mistrů, určitě se máte na co těšit, zážitků a dojmu je mnoho.

středa 21.9.2022

Na cestě jsme nyní přes 30hodin. Kluci mají v sedle najeto přes 500km. Noc byla náročná, dostavila se únava a vyčerpání. Udělalo se pár zastávek navíc mimo plán, ale ani jednou nepadlo slovo o tom že to vzdáme! Dnešní den nám přálo počasí od rána svítí sluníčko a je jasno. Nyní už se nacházíme v Polsku u dědiny Stolec od kterého je Baltské moře, co by kamenem dohodil, alespoň pro nás jakožto posádku doprovodného vozidla to tak vypadá…

úterý 20.9.2022

Kluci za sebou mají něco přes 260km. Od ranního startu do podvečerních hodin prakticky jen pršelo. Místy se cesta časově pozdržela kvůli krupobití a následně i defektem v podobě píchnuté duše. Hoši se ale nevzdávají a stále pokračují ve své výzvě. Momentálně se v 22:00 s doprovodným vozidlem nacházíme v Německu ve městě Fürstenberg, čekáme na jejich příjezd a ohříváme polévku. Teplota totiž klesla na 7°C a nejspíš stále klesat bude…

Díky všem za podporu!

               Tato myšlenka se zrodila v hlavě mého kolegy, profesionálního hasiče a vynikajícího běžce na dlouhé tratě, Honzy Drbohlava @hdrbohlav. Jednu směnu v nočních hodinách Honzu napadlo, kolik by se asi dalo urazit kilometrů na kole za 24 hodin a já šel zrovna okolo, když svoji myšlenku vypustil ze svých úst. Ihned začaly spekulace, přemýšlení a plánování. Na začátek nutno říci, že Honza běhá závody na 100km dlouhých tratích, ale cyklista se z něho stal až letos a má najeto sotva 1000km. Stejně jako je potřebný pro člověka nějaký životní cíl, navrhnul jsem tedy i já náš cyklistický cíl – Baltské moře (to abychom nekroužili jen tak nadarmo někde po ovále a bylo to dostatečně ambiciózní). Náš cíl tedy bude projet cyklostezku Nisa – Odra (cca 620km) v co nejkratším možném čase. I když 24h je pravděpodobně příliš pozitivní odhad, máme na tento projekt volno pouze mezi směnami, což je 48 hodin. Oba osedláme gravel kola vyladěná přesně pro tuto trasu. Na cestu vyrazíme 20.9.2022 ráno v 7:30 po ukončení směny.

Naším sekundárním cílem bude upozornit na projekt Na kole dětem @nakoledetem, proto si na cestu oblékneme dresy Na kole dětem a doprovodné vozidlo bude též reprezentativní v tomto duchu. Budeme se snažit reflektovat heslo:
,,My, kdo máme štěstí, že jsme zdraví, musíme pomáhat těm, kdo ho mají méně.“

Na kole dětem – nadační fond Josefa Zimovčáka na podporu onkologicky nemocných dětí a jejich následné rekondiční pobyty po náročné léčbě.

Pokud Vás naše myšlenka projektu zaujme, můžete přispět libovolnou částkou na transparentní účet veřejné sbírky 107-484410267/0100

https://www.nakoledetem.cz/chci-pomoct

Průběh akce budete moct sledovat online, kde uvidíte aktuální přesnou polohu na mapě a report povede moje Pája @pajakvintus na instagramu @greyvancz

Aktuální poloha

https://www.cs.follow.me.cz/tracking/nakoledetem/

Držte nám palce ať moc neprší a nefouká protivítr.

Děkujeme za podporu.

Martin Kvintus