report:

den čtvrtý, sobota, 4. června, Horaždovice–Veselí nad Lužnicí, 125 km, 80 cyklistů (to je stále stejná písnička, plus minus, jak se cyklisté přidávají a zase se loučí)

Na startu odbíjela osmá, když jsme se vydali k první štaci, vpředu na vysokém kole opět Martin, tedy nic, co by slibovalo turistické tempo. Před námi první zastávka Strakonice, nějakých 27 kilometrů. Už po dvaceti jsme museli zastavit u nějaké stodoly a čtvrt hodiny si orazit, abychom nepřijeli brzy. Takhle fungují ponížené supliky na ředitelství o lehké tempo. Ach jo. Náladu nám to ale nezkazilo, ba naopak, krásné počasí, hopky hopky přes jihočeské brdky, k tomu vyžehlený asfalt, co víc jsme si mohli přát. Předběhnu – dnes jsme si to moc užili.

            Ve Strakonicích na nás čekal pan místostarosta Josef Zoch i s šekem, a také s pozvánkou, co máme navštívit, až přijedeme příště a budeme mít víc času než 30 minut. Jednak tedy dudácký festival a pak zdejší muzeum, mají tam prý 170 dud. Strakonice proslavily motocykly ČZ, méně se ví, že zde vyráběli i kola, jimiž se vybavila prvorepubliková armáda. Máte-li čízu doma a pod rámovou trubkou vpředu plechový znak ČZ, dejte vědět J.

            Vyjeli jsme na čas, ačkoli kdosi navrhoval, abychom start zpozdili a nemuseli pak před dalším městem čekat. Ano, i takoví jsou mezi námi. Mířili jsme do Volyně, kam jsme dorazili včas, aby nás s šekem mohl přivítat pan starosta Ing. Martin Červený.  Pod mariánským sloupem ve stínu lip jsme se občerstvili utopenci s feferonkami a sekanou, což sice není pravá strava pro cyklisty, zato je dobrá. U občerstvení tohoto typu a také u prodeje našich upomínkových předmětů se musím zastavit. Obhospodařují to dvě dámy, které musíme přiblížit. Harcují ve skříňovém náklaďáku od města k městu, jsou na místě dřív, než tam přijdeme my. Z vozu vyndají a rozloží stoly, na ně trička, brýle, ponožky, dresy, náramky a co všechno. Kde není občerstvení od města, připraví je samy, když oběhnou místní prodejny, koupí chleby a co je po ruce, k tomu pití, připraví krajíce, a to všechno během pár minut. Když odjíždíme, ještě tam jsou, když dojíždíme do dalšího města, už tam mají rozloženo. Tak tráví svou dovolenou. Milá Moniko Zálešáková a milá Ivono Misařová, moooooc vám děkujeme. A ještě něco – bez řidiče Jarka Bystřického, který řídí vůz a samozřejmě jim pomáhá, k tomu nakládá naši bagáž, by to nešlo. I tobě díky vřelé.

            Než jsme vyrazili dál, pokusil se Petr Koukal po dobrém vysokokolaři naznačit, aby nás, se šedinami, šetřil.
            „Ty, Martine, jel jsi někdy taky se svým tatou?“
            „Jel, on má elektrokolo.“

            Je to marné. Tedy vzhůru do Volyně, města, které nás podpořilo už několikrát. Dnes jsme tu asi vytvořili rekord v rychlosti ceremoniálu, netrvalo to ani minutu. Pan starosta nás krátce pozdravil, předal šek, dostal od Josefa certifikát, my poděkovali, on poděkoval a bylo. My šli do kavárny a pan starosta spěchal na radnici, kde čekali svatebčané na oddavky. Bylo to hezké a veselé. Mimochodem, znáte moravské pořekadlo, které s k takovým oficialitám váže? „Řeči mají býti krátké a klobásky dlúhé.“ Pamatujte si to!

            V Týnu nad Vltavou se jsme se stali součástí velké místní veselice, na náměstí se radovaly hromady dětí i dospělých. Přivítala nás paní starostka PhDr. Mgr. Martina Sudová, potěšila nás šekem, místní zase příspěvkem do kasičky i nákupem drobností (samozřejmě tu Monika s Ivonu byly před námi).

            Do cíle ve Veselí nad Lužnicí zbývalo 25 km, překonali jsme dvoukilometrový brdek, či spíše brd a už jsme svištěli k řece. I tady jsme se dříve několikrát objevili a jako minule i letos nás vítaly mažoretky a krásné kresby a nápadité velkoformátové koláže zdejších školáků. Vtipné. Všichni jsme se shlukli ke společné fotografii a hupky do hotelu.

Na závěr musím poděkovat ještě jedné dámě, která má NEJEN „ubytko“ na starosti. Představte si, že máte na krku asi 80 cyklistů, možná 90, nebo víc? Nebo míň? Nevíte přesně. Dotrmáceli se do cíle, třesou se na sprchu a vy je máte ubytovat. Kolik jich přijde a kam, co když jsou s ohledem na kapacity v různých objektech, ten chce být s tím a ten s oním, kdy bude večeře? Kam dáme kola? My nemáme na pokoji ručník. Mně nejde otevřít pokoj. Můj spolunocležník bude spát ve městě u sestřenice. A tak dál a tak podobně. To je jeden z mnoha drobných úkolů, které na cyklotour řeší Martina Střížová. Prý má dojem, že každý z nás má ve svém životě jednu asistentku a jednu sekretářku, které na cyklotour zastupuje ona sama. Ano, je to tak. A my ti za to, milá Martino Střížová, rovněž moooooc děkujeme.

Hezký večer, Honza Králík

Fotogalerie

4.6.2022

Z Horažďovic začneme směrem na východ přes Blatenskou pahorkatinu, mineme pár rybníků a u Radomyšle se stočíme na jih. Bude nás čekat první zastávka ve Strakonicích. Již několikrát jsme tu byli a je to tady vždy milé. Pokračovat budeme opět na jih. Projedeme obec Hoštice, kterou proslavil Volyňský rodák Zdeněk Troška ve svých filmech Slunce, seno, …, a další zastávka je právě ve Volyni, městě s více jak 3 tis. obyvateli. Naše cesta se zde stočí směrem na jihovýchod, mineme zámek v Dubu. Z důvodu rozkopané silnice mineme i Bavorov a stočíme se na sever, směr Vodňany. Ve Vodňanech bude další zastávka. Zde je vždy milé přijetí a letos zde budeme mít zastávku již 3. rok po sobě. To už budeme v Českobudějovické pánvi a zde jsou příjemné rovinky. Cestou do Týna nad Vltavou se nám však ještě postaví Táborská pahorkatina. Před Týnem ještě projedeme nedaleko jaderné elektrárny Temelín a pak už v Týně nad Vltavou zkontrolujeme jak se liší zdejší Vltava od té, kterou jsme viděli na startu Cyklotour v Praze. To už před sebou máme poslední část dnešní etapy do Veselí nad Lužnicí. Zde byly v posledních letech vždy úžasné zastávky se spoustou dětí a krásných obrázků, a tak zde tentokrát přenocujeme a zkontrolujeme, zda název města odpovídá i naturelu místních obyvatel.