22. Červenec 2019

Dnešní noc trávíme na parníku. Před půlnocí opouštíme Británii a vydáváme se vstříc irskému Rosslare. Ivan ještě píše deník a já zalehám na lavici. Je silný vítr a trajekt se lehce houpe. V půl čtvrté nás budí stevard, protože budeme přistávat. Dáme ještě rychlé kafe a za chvíli už sedíme v autě a přemýšlíme, co ve čtyři ráno budeme dělat. Mrkli jsme do průvodce a zjistili, že asi 50 km odtud v Dunbrody Abbey je zřícenina cisterciánského kláštera, a tak tam vyrážíme. Po páté ráno parkujeme přímo před klášterem a přesto, že už je světlo, zaléháme a doháníme spánkový deficit. Kolem osmé vstáváme a jdeme si prohlédnout klášter. Je zataženo a hodně fouká. Na cyklovýlet nic moc. Honza nám slibuje v příštích dvou dnech slunečno. Přejíždíme do města Enniscorthy, tam sundáváme kolo a vyrážíme na sever k městu Gorey. Zase začíná zlobit klínek na pravé šlapce. Drážka v hřídeli je už tak vymačkaná, že ho musíme vypodkládat plíškem. Kdo jste měl kolo Favotit, tak víte, o čem mluvím. Za městem Arklow se stáčíme na severozápad do kopců. Honza měl s tím počasím pravdu, už svítí a je kolem 20°C. Přes městečka Avoca, Rathdrum a Laragh se dostáváme až do Glendalough ležícího v překrásné přírodě národního parku Wicklow. Děláme si menší pauzu a procházku k jezeru a chystáme se (teda spíš lvan) na vrchařskou prémii. V půlce kopce měníme kola, protože stoupání je tady fakt prudký. Ivan hned vyráží, aby nevychladnul a já ještě znova dotahuju klínek, který zlobí čím dál častěji. Ještě nakládám kolo na držák a jedu nahoru za Ivanem. Ten už mezitím těsně pod vrcholem vozí na kole děti. Pak si bere suchý dres, děláme pár fotek a už svištíme do údolí k jezerům, kde bychom rádi bivakovali. Jenže u vody zjišťujeme, že je plná sinic a cedule varují i před koupáním psů. Takže smůla a musíme ještě kus popojet, sehnat nějaké šikovné místo na dnešní noc. Asi po pěti kilometrech parkujeme pod stromy na kraji velké louky s nádherným výhledem na hory. Dnes to máme i se svolením majitelky pozemku, která byla u cesty pro popelnici. Je devět, Ivan po sprše z kanystru začíná vařit a já se zase pokouším vypodložit klínek plíškem, aby ve vymačkané drážce aspoň trochu držel. Pak ještě znovu dotáhnout střed řízení, naložit kolo na držák a pro dnešek je snad hotovo. Je už skoro tma. Jsem od šmíru jako prase a vyhrožuju Ivanovi, že bez solviny s ním příště nikam nejedu. K večeři máme rajskou s těstovinami a belgické pivo, které jsme dostali od Pacala a Beatrice ve Francii. Je skoro půlnoc a začínáme psát naše story.