5. září 2021

den 17.

Z důvodu drahého internetu v Albánii máme dnes report pouze textový bez fotografií (již fotky doplněny).
Ráno tady v horách je poněkud chladnější, než bylo včera u moře. Je nad námi zataženo a chvílema začíná i trochu krápat, ale za chvíli to rozfoukal vítr a vykukuje i slunce. Náš sleeping parking je dnes hned vedle silnice a už kolem nás projíždějí kluk s holkou na kolech a chvíli po nich nás míjí i nějaká turistika. Zřejmě míří tam co my – na Jizerski vrch. Tak jdeme na to. Včera jsme si dost najeli, takže teď to máme nahoru “jen” 11km, ale hned začínáme 11%. Ne pivem, ale stoupáním . Po dvou kilometrech čekám na Ivana, míchám mu proteiny a chystám vitamíny. Ještě než Ivan dorazí, zastavuje se u mě ta mladá asiatka, co šla prve kolem nás a vyptává se na naši cestu. Nakonec z ní vylezlo, že je doktorka z Berlína a jmenuje se Anna. Ivan v těch nejprudších stoupáních kolo tlačí a každou chvíli na něj čekám s občerstvením. Jsou tu zase nádherné výhledy, jak z letadla. V půl dvanácté jsme ve výšce 1657 metrů nad mořem a jdeme se podívat do mauzolea, kde leží Petar II Petrović Njegoš. Do něj se jde tunelem ve skále po 480-ti schodech. Moc zajímavý místo. Když jsme si trochu oddychli, sjíždíme na druhou stranu kopce do města Cetinje. Tady ještě tankuju a doplňuju zásoby vody. Už když jsme sjížděli z hor do města hořely na silnici dvě pneumatiky a teď když město opouštíme po hlavnější silnici, je vidět na krajnici spoustu ohořelých pneumatik a spálený asfalt přes celou šířku silnice. Pak se z rádia dozvídám – i když tomu rozumím tak na půl – že byl včera v Cetinje pokus o převrat. Už mi i dochází, proč nás včera nechtěli do hor od Kotoru pustit policajti. Vede tudy totiž cesta do Cetinje. Nás ale nakonec pustily, protože jsme jim vysvětlili, že naším cílem je vrchol hory. No a teď když přijíždíme do Podgorici, míjíme spoustu protijedoucich policejních aut, tak si myslím že tam nepokoje asi zase vypukly. Naštěstí už jsme pryč a blížíme se k Albánské hranici. Tu před šestou hodinou v třicetistupňovém vedru přejíždíme za městem Tuzi u Skadarského jezera. Za hranicemi už začínáme hledat místo na spaní. Asi po sedmi kilometrech odbočujeme na cestu mimo silnici zarostlou křovím. Jsme tu pěkně schovaný. Na to, že si chtěl dát Ivan odpočinkový den, jsme zase najeli v těch kopcích 97 kilometrů. Sprchujeme se navzájem z kanystru a chystáme večeři. U Neretvy jsme měli společnost asi pěti koček a teď nás přišli navštívit dvě želvy. Zítra nás po čtyřiceti kilometrech rovin čekají zase pěkné kopečky, tak nám držte palce.

trasa cesty: https://mapy.cz/s/gomerozoje