sobota 7.6.2025

Startujeme letošní poslední etapu, opouštíme Zichovec a míříme do cíle v Toužimi.

Mineme nikdy nedokončený kostel Panny Marie v Panenském Týnci a spouštíme se z Dolnooharské tabule z kopce do údolí řeky Ohře. Užíváme si krásný pohled na České středohoří s Krušnými horami v pozadí, ale to už jsme na dnešní první zastávce v Lounech.

První zmínky o osadě Luna při brodu přes řeku Ohři pochází ze 12. století. Louny – město s bohatou historií i na tradice navazující současností. Rozsáhlé rekonstrukce vracejí k životu skutečné skvosty architektury a obohacují tak život všech, kdo v Lounech žijí i těch, kdo město navštíví. Nejvýznamnější stavbou je asi chrám sv. Mikuláše, dílo architekta Benedikta Rejta z let 1519 – 1538, který patří k vrcholným dílům české pozdní gotiky a tvoří působivou dominantu města. Nevím, zda si stihneme prohlédnou místní vyřezávané dřevěné oltáře nebo vystoupat na vyhlídkovou věž chrámu, ale rozhodně se občerstvíme a pokračujeme dál, do dalšího města na řece Ohři. 

Nejedeme ale podle řeky, ale trošku kratší cestou, no a když začínají přibývat chmelnice v našem okolí, tak je jasné, že jsme v Žatci. Město Žatec – místo, kde je pivo a chmel doma. Město je i se svou chmelařskou tradicí zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO. Ostrožna nad Ohří však byla poprvé opevněna už na konci pozdní doby halštatské. V 8. a 9. století se na ní podle archeologických nálezů nacházela neopevněná osada, kterou v 1. polovině 10. století nahradilo žatecké hradiště. První písemnou zmínku z roku 1004 o něm obsahuje kronika Dětmara z Merseburku. Asi si nestihneme prohlédnout radniční věž s novou expozicí Žatec v proměnách času, historické náměstí, nejmenší chmelničku na světě, hradby, Kněžskou a Libočanskou bránu, synagogu, Mederův dům, Muzeum Pivovarnictví, Galerii Sladovnu, Chrám Chmele a Piva, Klášterní zahradu a další zajímavosti, ale alespoň o důvod více se vrátit.

Už ale spěcháme dál. Stáčíme se na jih a posléze na jihozápad. Stále mezi chmelnicemi dorážíme do Podbořan. Zde jsme již také zažili několik krásných přijetí. Založení Podbořan i jejich název se podle některých historiků, například i Václava Hájka z Libočan, datuje na konec I. tisíciletí. Název původní vesnice znamenal ves podbořanů (lidí, kteří žijí pod borovým lesem). První písemná zmínka o obci pochází z roku 1362. V zahradě komunistického spolkového domu byl v roce 1928 odhalen první pomník Vladimira Iljiče Lenina mimo Sovětský svaz. Podbořany stojí na jižním okraji Mostecké pánve na soutoku Doláneckého a Kyselého potoka, které patří k povodí Ohře. Do katastrálního území města na západě zasahují východní výběžky Doupovských hor, konkrétně jejich geomorfologický okrsek Rohozecká vrchovina. Samotné město se nachází v geomorfologickém podcelku Žatecká pánev a vede jím hranice mezi okrsky Pětipeská kotlina a Čeradická plošina. Do nejjižnější části území jižně od Valova zasahuje také Rakovnická pahorkatina. Čas ale běží a musíme dále. 

Pokračujeme na jihozápad, projíždíme Vroutek, přejíždíme dálnic D6 u Lubence a za chvilku jsme ve městě Chyše. To už jsme k Karlovarském kraji i okrese Karlovy Vary. Název města je odvozen ze staročeského slova chyšě, které označovalo chatrč, dům nebo domek. První písemná zmínka o Chyších pochází z roku 1169. Roku 1473 bylo sídlo poprvé označeno jako městečko a o deset let později jako město. Město, včetně části Chýšky, stojí v nejvýchodnějším výběžku Tepelské vrchoviny, konkrétně v podcelku Žlutická vrchovina a okrsku Bochovská vrchovina. Největší památkou je kostel Zvěstování Panny Marie na vrchu zvaném Špičák. Raně barokní monumentální basilikální stavba z konce 17. století. Střed městečka tvoří poměrně velké obdélné náměstí v mírně svažitém terénu. Je to naše poslední zastávka před cílem letošního ročníku, a tak nabíráme síly a už míříme směr cílové město Toužim. 

Dostáváme se na Tepelskou vrchovinu a tam je terén zvlněný. Toužim (612 m n. m.) je malé historické město na západě Čech, ležící v mělkém širokém údolí horního toku říčky Střely v Tepelské náhorní plošině. Dějiny Toužimi a jeho okolí se začaly psát na sklonku 12. století, kdy toto území od českých panovníků získal a následně také kolonizoval jihočeský velmož Jiří z Milevska, jenž posléze své majetky daroval klášteru premonstrátů v Milevsku, který založil v roce 1185. Toužim byla již od počátku správním centrem panství. Díky své odlehlé poloze a venkovskému charakteru regionu je Toužim a její okolí zajímavým místem k návštěvě. 

Naše letošní putování zde končí, a tak určitě bude i čas na prohlídky místních pamětihodností. Ale to až zítra. Dnes budeme hodnotit letošní ročník, vyprávět si navzájem zážitky z letošního 16. ročníku a v hlavách se nám začne rýsovat trasa na rok 2026.