report

5. den, neděle, 4. etapa, Ivančice–Jindřichův Hradec, 135 km

Že nám včera zčervenaly nosy od sluníčka? Kde ty loňské sněhy jsou. Ráno při snídani lehce pršelo, u startu přestalo, ale pak trochu déšť, vystřídán několika kapkami, načež přišly spršky, střídané mrholením. Pláštěnku teď, nebo až za chvíli? Až za chvíli. Nebo hned? Každopádně pozdě. Ale nebylo to tak zlé, vody jsme si užili jen na prvních třiceti kilometrech, pak krásně pod mrakem a sprcha až těsně před cílem, však se nerozpustíme. Ještě jedna organizační: Profesor Pavel Pafko musí do Prahy, střídá ho profesor Jan Pirk, jsme v dobrých rukách, nemluvě o doc. Jiřím Vokurkovi, o němž bude zítra řeč.
Teď o dalších lidech v pelotonu. Kdesi za Dačicemi volal muž u cesty, zda na vysokém kole jede Honza. Ať má radost, my mu „jeho“ Honzu odsouhlasili, jel ale Dušan Oháňka, už o něm padla zmínka. Člen Českého klubu velocipedistů v Hrabové z Ostravy sedl poprvé na vysoké kolo vloni 1. května. Před tím měl dvacet let starého horáka, na němž to snad muselo být napsané, aby to člověk vůbec poznal. Třeba změnit stroj, rozhodl se, ale jaký? Horáka už ne, v lese raději chodí. Silničku ne, z principu. Brouzdal internetem, až narazil na vysoké kolo. Jo! Opatřil si je a začal se na něm učit. Vloni najezdil pět tisíc, letos zatím tři a záhy se k nám přidal, dnes jel prakticky celou etapu. Stále stejné tempo, žádné cuky lety, tak akorát, podle komputeru průměrem 20 km/h. Zkuste si to někdy na obyčejném cesťáku. Dušan říká, že vysoké kolo je vynikající prostředek na bolavá záda, může to každému doporučit. Nevím, která zdravotní pojišťovna by to zařadila mezi ortopedické pomůcky, nicméně náš letošní alternativní lídr vysoké kolo vřele doporučuje.
Pokračovat budeme nenápadným usměvavým mladíkem s papírem a tužkou v ruce, který se otáčí kolem starostek a starostů, kteří nás vítají, je vždycky tam, kde má být, Petr Veselý. Co dělá? No, teď už nic moc ve srovnání s tím, co dělal od října. Je na něm, aby dojednal schůzky s představiteli měst a obcí, jimiž pojedeme, aby na úřadech připravil setkání pro Josefa Zimovčáka, předjednal nejrůznější dohody a potřebné detaily, kterým pak dá Josef definitivní formu při osobní návštěvě. Mimochodem – tipněte si, kolik kilometrů ročně Josef najezdí, a to autem a na vysokém kole. Mudrujte, rozřešení v závěru dnešního berichtu.
Zpět k Petrovi: v kontaktu je s magistrátem Prahy, s městy, městečky a obcemi, s nimiž domlouvá časy, kdy přijedeme, zabezpečení na místě (prostor, ozvučení, program, případné občerstvení), případné partnerství s naší akcí, a také žádosti o dotace. Odhadem je to tak šedesát úřadů místních samospráv. Během naší jízdy ho čeká dohled nad průběhem akce, zejména pak předem domluvená pomoc s městskou policích v tom kterém místě. Aby si náš peloton převzala od doprovázející dopravní policie ČR, provedla nás městem a pak nás zase vyvedla ven a předala dopravní policii. Odhadem je to tak třicet úřadoven. A teď si představte, že čekáme 30 účastníků, ale sjede se jich víc než 100. To je mazec! Pro policii ČR, pro městskou policii, pro ty, kteří připravují občerstvení i pro nás. Jak je to možné? Takhle: Martina Střížová, další duše naplno ponořená do akce (mimo jiné zajišťuje ubytování na cestě, to je, panečku nářez!), sedí na lavičce v průjezdním městě, chystá si své noty a čeká na nás. Vedle ní dvě dámy v letech v družném hovoru.
          – Maruš, slyšela‘s, že sem má přijet akce Na kole dětem?
          – Šak já tu na nich čekám, pojedu s nima.
          – Ale to prý letos kvůli viru zakázali, nebo co?
          – Já sem s nima vždycky kósek jela. Tak sa na ně vys… a pojedu zas!, prohlásila Maruš.

          Ne že by se každý účastník přidal s takovou brizancí, ale Maruš s námi kousek opravdu jela. Martina se vmísila do hovoru, tak odhodlanou dámu nemohla nepřizvat.
          A teď k etapě. První zastávkou byla Jaderná elektrárna Dukovany, kde nás přivítal pan Ing. Vladimír Černý z nadace, který nám předal tučný šesticiferný šek. Přitom jsme se občerstvili zde tradičními koláčky, nikoli jaderně-elektrárenskými, ale napečenými v penzionu Mohelenský mlýn, odkud je přivezl Karel Malý. Ke koláčkům přibalil šek s pětimístnou cifrou – milé, děkujeme. Odsud to byl jen kousek do Rouchovan, kde nás pan Ing. Černý přivítal v dvojjediné roli, je totiž rovněž starostou obce. Kdo sleduje naše putování, ví, že Rouchovany = řízky. Nejinak dnes. V Moravských Budějovicích nás pozvala k občerstvení místostarostka Bc. Jana Kisewetterová. Tady jsme si uvědomili, jak ta naše městečka a obce zkrásněly, jak jsou náměstí opravená a upravená, jak se všude snaží. Cestou do Dačic jsme na skok nečekaně zastavili v Horní Slatině, obci se 134 obyvateli, která je srdečním místem Ing. Zdeňka Vícha, CSs., jednoho z pelotonu. Paní starostka Jana Valsová stačila svolat pár občanů a dětí a na další cestu nás vybavila dvěma sklenicemi domácího medu. Snad nám promine, že nebudou vloženy do pokladničky, ale med s chutí zkonzumujeme. Další dáma na nás čekala v Dačicích. Paní místostarostka paní Ing. Kateřina Marková a její kolegyně nachystaly párky a my jsme ocenili, že se držely moravského rčení, že řeči mají být krátké a klobásky dlúhé. Tady to tak bylo. Do Strmilova, posledního zastavení před cílem, jsme se rozehřáli do několika ostrých brdků, Strmilov se jmenuje správně. V Jindřichově Hradci jsme se vysílačkami domluvili, aby na nás nečekal nikdo. Lilo, oficiality odbudeme zítra ráno, pokud mraky dovolí.
Končíme, po páté jsme v cíli.  Abych nezapomněl – ročně Josef najezdí 80 tisíc km autem a něco přes 10 tisíc km na vysokém kole. A taky ještě pracuje.
Jdeme pod sprchu, prát, sušit boty, dát si pivo, večeři a do hajan.

Dobrou a zase zítra, Honza Králík

Fotogalerie                                                     Videoreportáž

Animace trasy