18. Červenec 2019

Dnešní ráno je takové pochmurné. Jednak je zataženo a vypadá to na déšť a po snídani jdeme také navštívit hřbitov padlých amerických vojáků, kteří se tu v červnu roku 1944 vylodili. Smutnou atmosféru dokresluje začínající mrholení. Chodíme mezi kříži a při čtení jmen na každém z nich nás oba mrazí v zádech. Ti mladí kluci tady tenkrát na pláži pod námi museli zažít hotové peklo. Kvůli psychopatovi s knírkem jich jen tady leží 10.000. Tady to člověka opravdu donutí k zamyšlení nad nesmyslností válek. Docela se nám rozpršelo. Autem přejíždíme do Isygny sur Mer, tam sundáváme kolo a Ivan váhá, jestli si vzít pláštěnku. Déšť trochu ubral na intenzitě, tak si ji bere do kapsy. Máme před sebou asi 70 km. Naším dnešním cílem je přístav Cherbourg. Celkem se nám daří dešti ujíždět, i když je černo kolem dokola. Po půl druhé se ve vesničce Orglandes zastavujeme u hřbitova, pro změnu německých vojáků. Zase smutný pohled. Jestli jsme si ráno mysleli, že už konečně pojedeme po rovině, tak jsme se zase mýlili. Odpoledne přijíždíme do Cherbourgu, sprchuju Ivana za obchoďákem mezi konejnerama a jedeme do přístavu okouknout, kde se budeme večer naloďovat. Pak si ještě skočíme do města na večeři. V osm jsme zpátky v přístavu a čekáme na odbavení. Po půl desáté najíždíme na trajekt a už se těšíme na sprchu, kterou jsme naposledy viděli před čtrnácti dny u Petra v Holandsku. Po desáté vyplouváme a opouštíme Francii. Ještě využíváme toho, že máme k dispozici teplou vodu a přepíráme Ivanovi tílka. Díky tomu jsme zjistili, že Irčina skvělá chladící šňůra má ještě další primitivní využití. Mysleli jsme si, že dneska půjdeme dřív spát, ale už je zase půl jedné, tak to pro dnešek balíme.