6. září 2021

den 18.
Probouzíme se před půl osmou asi 300 m od hlavní silnice schovaný za keřema. V noci tu byl klídek. Po snídani ještě promazáváme čep řízení na kole a před půl desátou vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Jestliže Chorvati jsou bordeláři, tak Albánci jsou tuplem. A dokonce to posunuli o level výš. Když už je těch odpadků u silnice opravdu velká hromada, tak ji jednoduše zapálí. Taky bych se už potřeboval zbavit odpadků, co mám v autě a úplně by se nabízelo pohodit to kdekoliv kolem silnice a úplně by se to tam ztratilo, ale nějak mi to nejde a tak dál hledám popelnici. Lehce po desáté máme za sebou 13 km, je 27°C a čeká nás ještě asi 30 km po rovinách, než zase začnou kopce. Koukám, že Albánie je země dvou tváří. Na jedné straně silnice Chánov a na druhé hotelový resort, za který by se nemuseli stydět v Las Vegas. Asi po patnácti kilometrech přijíždíme do většího města Shkodër, kde je celkem hustý provoz a už bysme byli radši pryč. Jedeme směrem na Tiranu, ale po pár kilometrech se stáčíme na východ do městečka Vau i Dejës . U jednoho ze stánků ještě kupuju pár rajčat, paprik a okurku. Na náměstíčku jdeme navštívit moderní kostel zasvěcený matce Tereze a jestli tomu týpkovi venku dobře rozumíme, tak je tohle městečko její rodiště. A tady končí roviny, přehazujem šlapky a začínáme tvrdě stoupat do hor. Zhruba po sedmnácti kilometrech jsme na prvním dnešním vrcholu ve výšce asi 550 metrů nad mořem. Ještě než sem Ivan dorazil, nachystal jsem mu jako prémii židli se stolem a pivem. Má to i s hezkým výhledem na kopce rozprostírající se na jih od nás. Děláme si tady trochu delší pauzu než obvykle a tak dělám ještě čínskou polévku jako bonus. Ivan si stěžuje na bolesti v koleně a v třísle. Říkám, že to tady už můžeme pro dnešek klidně zabalit a aspoň si odpočine, stejně máme už odjeto skoro 70 kilometrů a jsme asi o den a půl napřed oproti plánu. Jenže Ivan je prostě Ivan a za chvíli už zase sedí na kole. Potřebujeme se dostat přes řeku Dishit, takže hurá do údolí. No a hned od mostu začíná další horská prémie, tentokrát 23 kilometrů dlouhá. Serpentiny se vlní jak had a šplháme k městečku Pukë. V jedné ze zatáček míjíme shořelý návěs, který převážel balenou vodu na paletách. Moc si s úklidem hlavu nedělali a seškvařené plastové lahve i s plastovými paletami nahrnuli nakladačem ze stráně. To člověk prostě nechápe. V půl šesté už jsme nahoře a tady opravdu dneska končíme. Sedíme na sluníčku a užíváme si chvilku klidu s nádherným výhledem na dva a půl tisicové vrcholky hor, asi 45 kilometrů vzdálených severním směrem.

trasa cesty: https://mapy.cz/s/dagetufeto